Rok a půl :)

 

Dnes slavím zase další polonarozeniny. Je mi totiž rok a půl a musím říct, že to najednou fakt letí. Začínám mít obavu, že brzy budu mít šediny. Taky jsem si přečetl, že puberta u hovíků trvá od 8 do 18 měsíců, což znamená, že dnes končí. Jenže páníčci řekli, že je to blbost a že si možná počkáme ještě jednou tak dlouho. Tak prý bez obav s těmi šedinami. 

 

Mimochodem ségry a bráškové: vše polonej. 

 

Musím taky povyprávět další novinky posledních týdnů. Po táboře jsem vyrazil zase na procházku s borderkama. Tentokrát šel i Rony a panička natočila na mobil, jak všechny ohromně obtěžuju. Po shlédnutí videa jsem sám usoudil, že vypadám jak psychopat, co chce všechny zabít, ale není to pravda. Já je jen mám hrozně rád. :) Na cizí bych si to nikdy nedovolil. :) Na těhle procházkách taky trávím hodně času přetahováním se s Twixou o klacek, což už je trochu normálnější a nikoho nemorduju.

 

Ten samý den jsme ještě vyrazili na obrany. Už se stává pravidlem, že po táboře vždy dostanu pochvalu, tentokrát za vylepšený zákus, tak snad mě budou chválit i nadále. No a po obranách, aby toho ten den nebylo málo jsme ještě vyrazili do parku za Willym. To vždycky nechápu, proč si to nemůžou rozložit. Několik dní chodíme jen na obyčejné procházky a den jde v zajetých kolejích a pak najednou toto. Ale měl jsem radost. Při čekání na Willyho jsem si ještě v parku stihl pohrát s pár psy a pak jsme vyrazili lítat po vysočanském lesíku. 

 

V pátek, o dva dny později začali páníčci zase balit kufry, tak jsem se dožadoval informace, co se zase děje, ale nic mi neřekli. Překvapení mám rád, tak proč ne. Když jsme vystoupili z auta, zjistil jsem, že jsme u Willyho před barákem. Jupí. Po vítačce s ním a další lidskou smečkou nás opět hodili do auta a jeli jsme. Měl jsem sice podezření, že do auta nenastoupil ani jeden z mých páníčků, což mi bylo divné, když to bylo paničky auto, ale nechtěl jsem to řešit a dal jsem si šlofíka. Po dvou hodinách jsme vystoupili v jižních čechách na statku. Další jupí. Páníčci tam opravdu nebyli, ale neměl jsem čas se tím zabývat. Řádil jsem s Willym, chodili jsme na dlouhé procházky, bagrovali jsme zahradu a hlídali jak se patří. Až v pondělí večer jsme zase skočili do auta a jeli k Willymu domů. Tam jsme byli pár hodin, když nás Willyho panička poslala ven a tam páníčci. Úplně bych na ně zapomněl. Vzali mě a jelo se domů. Padla na mě tak ohromná únava, že jsem neudržel ani otevřené oči a ta přetrvávala až do dalšího dne. 

 

Panička říkala, ať šetřím síly, že mě za dva dny čeká další náročný prodloužený víkend. A opravdu. Ve čtvrtek večer jsme u nás na nádraží čekali na příjezd vlaku a nepřišel nikdo jiný než opět Willy s paničkou. Zase se sedlo do auta, zase se jelo dvě hodiny a tentokrát jsme dorazili na páníčkovu chatu do Orlických hor. Takže jsme zase řádili. v pátek jsme šli na celodenní výlet na rozhlednu kde byl sníh. Byl jsem štěstím bez sebe a pořád se v něm válel. A večer k nám přišel Mikuláš. Teda my jsme ho neviděli, ale nechal nám na krbu dobroty. Mě a Willymu kosti a tvaroh a paničkám čokolády. A my, s Willym, jsme byli tak hodní a rozumní, že jsme si kost střídali. Za chvilku prý budeme jíst z jedné misky. Haha. :) Tvarohem mi ten Mikulda udělal obrovskou radost. Ten miluju. A když ho panička jí, tak si sednu před ní, hypnotizuju a tečou mi sliny tak, že mám pokapanej celej hrudník a dělám louže pod sebou. No a v sobotu po výletě se na chatě zjevil páníček a s ním další 4 lidi, takže jsme trochu ponocovali. Neděle byla ve znamení posledního výletu a pak byl zase čas se rozloučit. Tady střípky prudění z výletu. 

 

 

 

sníh