Jak jsem se stal byťákem...

 

Je to už více jak měsíc, co se mi stalo něco traumatického. A to tak traumatického, že jsem až teprve teď o tom schopen psát a to ještě jen okrajově. No ale dobře. Na zahradě se mi stalo něco hrozného a protože o tom ani nechci mluvit, přejdu hned k tomu, že jsem se ze zahrady přestěhoval. Nejprve za dům do hustého křoví, než si toho uráčili všimnout páníčci a vzít mě domů. Já jsem tedy dovnitř směl, to zas jo, ale bylo mi tam vedro a neměl jsem přehled, takže jsem tam trávil tak dvě až tři hodinky denně a pak pádil ven. Teď jsem však zabalil kufr a vysvětlil páníčkům, že venku, už leda přes mou mrtvolu. Za dva týdny jsem shodil ohromné množství chlupů. Ještě že už je jaro, jinak bych asi venku umrzl. 

No páníčci říkají, že to je fakt paráda, třeba to, jak je ráno budím obrovským skokem do postele a pořádným hudlanem. Pomalu už to snad vypadá, že se u nás začnou zavádět nějaká pravidla, ale já jím furt říkám, že na to je času dost, že tohle je jen přechodná situace. Nebo to říkají páníčci? 

No každopádně doma mě zatím moc nechtějí nechávat samotného, takže tohle moje trauma vyústilo v to, že mě berou ještě více všude s sebou než dřív. Jsem s paničkou v práci, na nákupu, v hospodě a dokonce i v kině. Jo to byl zážitek. Šel jsem na festival Jeden svět podívat se na film o pedofilovi. Narvané kino a já seděl v první řadě a světe divte se, ten plnej kinosál mi po skončení filmu normálně začal tleskat. Tak jsem vyskočil a pěkně si ten potlesk užíval. 

 

No taky na mě přišla puberta. Ano zase. Né že bych z toho byl už nějak úplně venku, ale minulé jaro jsem dle slov páníčků začal nesnesitelně zlobit a chvilku trvalo, než sem se zase dal do kupy. Samozřejmě toto píšu s pistolí u hlavy. Takže se pod tlakem přiznávám, že je to tu znovu. Jsou prý horší a lepší dny. Tak jednou za měsíc šlapu jako hodinky, aby mě páníčci nepřestali mít rádi. Tak dvacetkrát za měsíc předstírám naprostou hluchotu a prý si dělám co chci. A ten zbytek je prý lepší den se sem tam nějakou botou. :) No já to tak nevidím. Řeknu vám to asi tak, že s počínajícím jarem se to u nás dost rozvonělo a tím fakt nemyslím kytky a tak prostě čuchám, čuchám, každého kolemjdoucího psa kontroluju, jestli nehárá a občas prostě při tom páníčky přeslechnu no. 

 

Co se týče zážitků, tak na jeden víkend byl u nás zase Willy, tak jsme procházkovali. Pak jsem byl pro změnu na víkend já u Willyho v Praze. Tam k nám přišel ještě jeden malý pes bydlet na víkend. Taky jsme byli na Matějské pouti, jedli cukrovou vatu a koukali na paničky, jak chodí na strašně nebezpečné atrakce. A u té příležitosti jsme si zaskočili s Willym k psycholožce. :) Tam jsme kreslili začarovanou rodinu, nakreslil jsem, že máma je kočka a táta je lev a bráchové a ségry byli různě třeba želva, pštros, slon, kůň, ondatra. Sám sebe jsem nakreslil jako medvěda. Z toho usoudili, že jsme s Willym úplně normální puberťáci a zlobíme jen tak a že se prý paničky nemají rozčilovat. Abych to trochu osvětlil, tak paničky se zlobili, že jsme s Willym, když jsme spolu, začali trošku machrovat na psy a že nás nemůžou společně nikde pustit na volno. tak jim bylo řečeno, že to děláme jen pro srandu králíkům a že si aspoň vyzkouší, jaké to je mít dva psy, resp. pubertální smečku. Nicméně náš vztah jim byl velmi schválen, k překvapení všech, a prý nás mají nechat si drsně hrát, že se aspoň učíme ovládat. Haha. Jo, ale s tím medvědem, jak jsem se zobrazil, tak jsem pak potkal jednu paní v tramvaji a ta se ptala paničky, co jsem za plemeno a hladila si mě a jiná paní na to povídá, že je jedno, co jsem za plemeno, že jsem černej a lesklej a prý jsem možná tygr, možná lev a že by to poznala podle chůze. Takže možná tygr, možná lev. :)

 

 

Jinak jsem byl dvakrát venčit s krásnou Czarou Stín lesa. Kája je super a pořád po mě skáče jako zajíček. Na druhé procházce jsem se ale trochu rozvášnil a chtěl po ní taky skákat, takže se na mě panička zas zlobí a že prý jsem hromotluk. Tak já se teda těším, až ještě trochu vyroste. A tady foto. 

 

 

Taky teď chodím pořád běhat s Bárným. A protože Bárný je starej tulák a já to po něm začínám odkoukávat, tak se při tom běhu venčíme tak nějak sami a vždycky si na pár minutek zmizíme někam do lesa. Bárný běží po stopě bůhvíčeho a já běžím po stopě Bárnýho nebo taky bůhvíčeho a je to paráda.